Staročeské legendy a jejich místo mezi rétorickými styly – prostředky jednotlivých stylů a jejich funkce

Abstract

Autorka si klade otázku, jak začlenit staročeskou hagiografickou tvorbu do soudobé rétorické praxe. Ačkoli legenda, ve středoevropské literární vědě dosud označovaná jako žánr, náležela po celý středověk k nejčastějšímu literárnímu projevu, dosud nebyla reflektována z hlediska rétorických stylů. Samotné středověké rétoriky se hagiografií zabývají jen výjimečně, přesto ale začlenění legendy mezi rétorické styly může napomoci k lepšímu pochopení tohoto výrazného aspektu středověké literatury vůbec. Ve své studii autorka poukazuje na problematiku legendistiky staročeské, a to v době jejího vrcholného rozkvětu, tedy 2. poloviny 14. stol. V příkladech se věnuje dvěma nejvýznamnějším staročeským hagiografickým památkám – Životu svaté Kateřiny a Passionálu.In her article the author poses the question of how to include the Old-Czech hagiographic works in the traditional rhetorical genres. It is true that in literary genealogy the legend belongs to the Medieval prose writing, but it has not yet been discussed within the frames of rhetorical style. Also, in the Medieval rhetorical texts there are some mentions about Medieval hagiography. In this case, the recognition of the specific language of the legend as a rhetorical style may be assumed as the starting point for the description of the whole Old-Czech literature. Hence, the author of the article presents the condition of the Medieval legend of the second half of the 14th century, with particular emphasis put on two works: Život svatej Kateriny and Passionál.